Bigorexie
Bigorexie (svalová dysmorfofobie, Adonisův komplex) je také jednoduše označována jako obrácená anorexie, protože zatímco osoba s anorexií může sama sebe při váze 40 kg považovat za obézní, postižený jedinec s bigorexií má pocit, že je malý, slabý a nedostatečně osvalený, přestože objektivně váží třeba 120 kg ve svalech a závodí v kulturistice.
Stejně jako v případě anorexie a bulimie se jedná i v případě bigorexie o duševní onemocnění spojené se zkresleným vnímáním svého těla, které negativně ovlivňuje fyzické anebo duševní zdraví. Je proto nutné na tomto místě odlišit naši obvyklou nespokojenost v komunitě fitness ve smyslu „chci být lepší a silnější, stále je prostor se zlepšovat“ s touto reálnou psychickou poruchou.
Bigorexii jako duševní onemocnění poznáte především podle toho, že postižený bigorexií je posilovnou doslova posedlý v negativním slova smyslu, přestává zcela dělat jiné koníčky a aktivity, které ho dříve bavily, obětuje školu, zaměstnání, vztah i své zdraví a přichází o staré přátele, protože se už nedokáže bavit naprosto o ničem jiném než o svalech, síle, cvičení, formě a dopingu. Čím více je tento člověk nemocný, tím dochází k větší sociální izolaci.
Tím se postižená osoba liší od duševně zdravých sportovců a kulturistů, kteří mají v životě i rodinu a jiné zájmy než jen cvičení a přestože ti např. v přípravě na závody cvičí také 2x denně, po závodech si dokáží dopřát odpočinek a volnější režim, věnovat se spoustě jiných aktivit mimo kulturistiku, vysadit dopingové látky apod. Postižená osoba s bigorexií zpravidla už nic takového nedokáže, cvičí non-stop, nedokáže přestat cvičit ani na týden kvůli vyléčení nemoci anebo zranění, protože se bojí, že by hned zhubla 10 kg svalů. Také často už ani nevysazuje dopingové látky, protože pocit ze ztráty svalů a síly je pro ni neúnosný. Své úsilí totiž zpravidla nesměřuje ke konkrétnímu hmatatelnému cíli (např. účast na MČR) ale k nikdy nedosažitelné a nereálné představě, jak by jejich tělo mělo vypadat.
V populaci se bigorexie vyskytuje nejvíce u mladých mužů, přičemž hlavní rizikový faktor je nadváha anebo obezita v dětském věku, kdy se u člověka může vytvořit nízké sebevědomí, které později může vést k rozvoji bigorexie, protože nemocný jedinec má neustále strach z vlastní fyzické nedokonalosti a přetrvávající komplex „tlouštíka“ z dětství bez ohledu na současný vzhled. Různé studie ze zahraničí ukazují, že bigorexií trpí 10-50 % soutěžních kulturistů a více než 80 % žen, které závodí v kulturistice.
Onemocnění má dva hlavní nápadné projevy. Někteří bigorektici se každý den dlouhé hodiny prohlížejí v zrcadle (nejedná se o nácvik pózování před soutěží) a to hlavně na veřejnosti např. před zrcadlem v posilovně, protože si potřebují svůj strach z fyzické nedokonalosti kompenzovat obdivnými komentáři a pohledy okolí. Z tohoto důvodu je u bigorektiků častá tzv. falešná skromnost, kdy svoji objektivně dobrou formu naschvál komentují negativně, např. „jsem teď zalitý jako prase“, aby přiměli své okolí je častovat obdivnými komentáři, na kterých jsou závislí, např. „neblázni, vypadáš skvěle, co bych za Tvoji formu a kostky na břiše dal“. Ze stejného důvodu někteří bigorektici přidávají každý den fotky své postavy na sociální sítě s nějakým „nespokojeným“ hodnocením, aby od svého okolí získali pod fotkami obdivné a pozitivní komentáře o své postavě. Při prohlížení své postavy v zrcadle a při obdivných komentářích mají krátkodobě pocit euforie, která ale rychle končí ve chvíli, kdy jim někdo (i v žertu) řekne „nějak si zhubl / zeslábl / nemáš menší nohy?“. V takovém momentě hrozí, že Vás bigorektik pobodá nejen pohledem a tato věta mu může pokazit celý týden.
U jiných bigorektiků se toto duševní onemocnění projevuje přesně opačně. Kvůli tomu, že se sami považují za hubené, slabé, nedostatečně osvalené a nespokojené se svojí postavou, tak se nikdy veřejně neodhalují a nikdy se nepovažují za dostatečně připravené na soutěž v kulturistice. Takové bigorektiky proto nenajdeme na pódiích kulturistických soutěží, ale nejčastěji v jejich hledišti a slangově se pro ně už vžil i termín „bundáči“. Obvykle jsou mohutní a silní, ale sami si připadají hubení a slabí, a proto naschvál celý rok nosí takové oblečení, které jejich mohutnost ještě uměle zvyšuje, jako jsou např. svetry, kožené bundy a bombery. Lidé s tímto onemocněním typicky nosí takové oblečení i v teplém letním počasí, kdy bývají oblečení od hlavy až k patě, aby si nikdo nevšiml, jak jsou ve skutečnosti „hubení“. Na rozdíl od první skupiny bigorektiků se záměrně vyhýbají i pobytu na pláži a u bazénu, aby je nikdo neviděl a neposuzoval jejich postavu.
Mezi hlavní rizika bigorexie patří zejména chronické poškození pohybového aparátu, protože bigorektici jsou cvičením posedlí, a kvůli nadměrnému cvičení nedochází k dostatečnému zotavení organismu. Bigorektici totiž cvičí i při nemoci a při bolesti kloubů, tím dochází ke vzniku a sumaci jednotlivých mikrotraumat a k zánětům, které následně mohou vyústit k poškození pojivových tkání a k vážnému zranění. S tím samozřejmě souvisí také i riziko patologické chronické únavy a tím mimo jiné i další prohloubení deprese a zhoršování duševního zdraví.
Druhým velmi vážným zdravotním rizikem je zneužívání dopingových látek z černého trhu. Všechny notoricky známá rizika dopingových látek na poškození kardiovaskulárního systému, jater, ledvin, vyšší výskyt nádorových onemocnění, neplodnost apod. jsou u pacientů s bigorexií zpravidla mnohem vyšší, protože při honbě za nereálnou představou jsou ochotní riskovat užívání vyššího počtu látek a násobně vyšších dávek, než které jsou obvyklé u soutěžních kulturistů. Velmi často někteří bigorektici také už ani dopingové látky nevysazují, protože následný pokles hmotnosti, svalů a síly je pro ně neúnosný. Tím se negativní dopady na zdraví ještě výrazně zvyšují. Bigorektici jsou proto snadnou obětí některých bezcharakterních dealerů dopingových látek, kteří jim tvrdí, že velikost svalů je jen o dávce.
Vážnost tohoto duševního onemocnění názorně ilustruje rozhovor z nejmenované pražské posilovny, kde dealer předával v šatně mladému klientovi igelitku plnou injekcí a dopingových látek:
Klient: „ty vole, to si děláš prdel, tolik nebral ani McCarver a ten umřel ve 26 letech!“.
Dealer: „Umřel, ale jakou měl formu!“.
Největší překážkou léčby bigorexie je vůbec uvědomění si problému a potřeby odborné pomoci. Na rozdíl od anorexie, která je zpravidla spojená se zjevným nebezpečným váhovým poklesem, anebo bulimií, která je spojená s častým zvracením, nemocný člověk s bigorexií vypadá zpočátku zdravě a jeho okolí ho většinou vnímá nejprve pozitivně jako cílevědomého sportovce. Devastující psychické, fyzické a společenské následky tak bývají dlouho nerozpoznány okolím i samotným člověkem postiženým bigorexií. Nejefektivnější terapie je tedy zamezit dalšímu rozvoji bigorexie už v začátku, připustit si své onemocnění a podrobit se léčbě. Ta spočívá zejména v cílené psychoterapii (např. kognitivně behaviorální terapie) a případně i ve farmakoterapii (užívání specifických antidepresiv). Včasná diagnostika a léčba může některým bigorektikům doslova zachránit život. Proto je nutné se o tomto relativně novém duševním onemocnění veřejně bavit a destigmatizovat osoby s bigorexií, aby se nestyděly si svůj problém připustit a začaly se včas léčit. Na poruchy příjmu potravy u mužů a bigorexii se dnes v ČR již specializují někteří psychologové a další odborníci.
Záznam televizního pořadu Sama doma můžete zobrazit zde:
https://www.ceskatelevize.cz/porady/1148499747-sama-doma/322291310030009/
